Je po Velikonocích a práce v zahradě se rozbíhají na plné obrátky. Jednou z činností je i péče o zpěvné ptactvo, které nám pomáhá chránit úrodu, s níž souvisí prohlídka, čištění, popř. výroba nových ptačích příbytků.
Než se pustíme do výroby ptačích budek, měli bychom asi vědět, že nejvhodnějším obdobím pro jejich vyvěšování je jednoznačně podzim, při troše příznivého počasí tedy i listopad. Budky totiž do jara alespoň částečně splynou s okolím a navíc u nás zimující sýkory si místa pro jarní hnízdění začínají vybírat již v této době. Vyvěšování budek na jaře (březen, duben) je možné také, ale musíme počítat s tím, že je zabydlí hlavně druhy, které se vracejí ze zimovišť.
Stejně jako správně zhotovená budka, je důležité i místo, kam ji zavěsíme, nebo výška, ve které se nachází. Budky vyvěšujeme tedy jen tam, kde není dostatek přirozených dutin, tedy v místech, kde rostou v převaze mladé a zdravé stromy. To se týká hlavně nově zakládaných městských zahrad, kam se tímto způsobem snažíme užitečné druhy ptactva přilákat.
U každé budky, kterou se rozhodneme vyrobit, jsou velice důležité velikost a tvar vletového otvoru, stejně tak jako vnitřní rozměry (dno a hloubka dutiny). Na základě těchto parametrů se rozlišuje zhruba šest druhů budek, o jejichž výrobě si budeme povídat v příštím čísle.
Stejně důležité je ale vědět v obecné rovině něco také o tom, jak hustě se nové příbytky umisťují, do jaké výšky či jakým způsobem se zajišťuje bezpečnost hnízdících ptáků. A stranou naší pozornosti by neměly zůstávat ani informace o orientaci vletového otvoru. I tato pro nás zdánlivě nepodstatná věc totiž rozhoduje o tom, zda novou budku ptáci osídlí.
Hustota vyvěšování budek se řídí takzvanou úživností biotopu, kdy v zahradách může být o trochu vyšší než v lesích. Pokud je ale hustota budek vyšší než možnost získání dostatku potravy, ptáci prostě některé z nich neobsadí. A naprosto zbytečné je vyvěšování dvou nebo i více budek na jeden strom, byť z několika stran a do různých výšek. Do nich se pak nastěhují maximálně vrabci, zvyklí žít v koloniích. Budky tedy umisťujeme alespoň dvacet metrů daleko od sebe, ideálně v nejzašších protilehlých koutech zahrady.
Každý druh zpěvného ptactva preferuje zcela logicky i určitou výšku místa, kde se rozhodl zahnízdit. Nejčastěji používanou výškou pro drobné „ochránce zahrady“ jsou dva až tři metry, i když v obytné zahradě, kde se počítá s pohybem lidí, se může navýšit až na pět metrů. Jsou ale i druhy (například sýkora uhelníček) které preferují dutiny nízko při zemi, kolem jednoho metru.
Orientace vletového otvoru se někdy silně přeceňuje, jindy zase naopak podceňuje. Není důležité, zda na jih anebo na sever, podstatné je, aby nebyl vletový otvor orientován do směru převládajících srážek. V našich zeměpisných šířkách s určitým modelem počasí se tak mluví hlavně o směru jižním nebo východním (popřípadě jihovýchodním). Hlavně v hustější výsadbě okrasných stromů a keřů je pak důležité i to, aby byl vstup do budky orientován k místům, odkud pták může bez problému přiletět řidší vegetací. A ve svažitých lokalitách by se měl dodržovat směr po svahu.
Při vyvěšování budek v terénu bychom neměli zapomenout také na to, že je nutné zajistit bezpečnost hnízdících ptáků a jejich potomstva. Budky nikdy nedáváme na místa intenzívní zemědělské činnosti, kde hrozí nejrůznější otravy postřiky. A zároveň je třeba omezit případné útoky našich domácích mazlíčků, hlavně slídivých koček.
Příště: Technické zásady výroby budek a způsoby zavěšování
Text: Ing. Jan Stropnický