V tomto díle se podíváme na propustnost světla u polykarbopnátu a upozorníme vás na některá úskalí, se kterými se při výběru skleníku můžete setkat. A nezapomeneme ani na finty prodejců, pro které jsou důležitější vaše peníze, než vaše spokojenost.
S propustností světla u komůrkového plastu souvisí ještě jedna svízel. Při pohledu do tabulek jsou hodnoty propustnosti podobné jako u skla. To je sice hezké, ale je třeba vzít do úvahy, že tyto hodnoty jsou měřené při kolmém dopadu, kdy světlo prochází jen přes dvě stěny. Pokud světlo dopadá pod úhlem (což je v praxi nejčastější), prochází navíc přes střední příčky, které propustnost výrazně snižují. 
Propustnost je dále snížená znečištěním uvnitř komůrek, kterému se lze jen obtížně dlouhodobě bránit. Zakrytí komůrek je tak u polykarbonátu velký problém. Pokud se komůrky neprodyšně zalepí, zůstane uvnitř vzduch, který obsahuje určité procento vlhkosti a nečistoty, takže stačí trocha sluníčka a vnitřek nám zezelená řasou. Proto se otvory v deskách olepují paropropustnou páskou, která ale zůstane paropropustná tak 1–2 roky, a pak nám vnitřek většinou taky zezelená. Další možností (zhusta využívanou u levných výrobců) je, že se otvory prostě nezakryjí. Zpočátku to jakoby nevadí, ale časem se vnitřek komůrek znečistí, dovnitř naleze hmyz, rozbují se zelená řas. Poslední možností je zakrytí otvorů speciální lištou, která umožní odvětrávání po celou dobu životnosti polykarbonátu. I když toto řešení je poměrně účinné (a drahé), stejně není stoprocentní, a nelze vyloučit, že se polykarbonát uvnitř komůrek znečistí. Prostě sklo je sklo, u něj takovéto problémy není třeba řešit…
Pokud se už rozhodneme pro skleník z polykarbonátu, určitě se vyplatí vybírat pouze mezi značkovými polykarbonáty, nejlépe s oboustranným UV-filtrem.
Jak ověřit solidnost výrobce skleníku?
Jedním ze způsobů, jak se o výrobci něco dozvědět, je ptát se (ne nadarmo se říká, že kdo se moc ptá, moc se doví). Stačí zvednout telefon a zavolat – pokud se nám podaří dovolat, položíme nějaký, třeba i banální dotaz. Podle toho, jak nám kdo odpoví, si hned můžeme udělat obrázek o přístupu výrobce k zákazníkovi. Stejně tak je vhodný i emailový dotaz (u něj o výrobci vypovídá, za jak dlouho se dočkáme odpovědi či jakou kvalitu odpověď má). Místo dotazu můžeme výrobce požádat o zaslání propagačních materiálů nebo ještě lépe návodu na sestavení skleníku. Úroveň, jakou mají tyto materiály, nám prozradí, jak moc na nás výrobce myslí. Pokud nevěnuje dostatečnou péči jejich přípravě, těžko bude věnovat potřebnou péči svým zákazníkům při prodeji.
Nejvíc se o výrobci dozvíme, pokud se za ním dojedeme osobně podívat. Zatímco do propagačních materiálů si výrobce může napsat všelicos, při osobní návštěvě zjistíme nejlépe skutečný stav věcí (je známou pravdou, že firmy v prospektech rády přebarvují skutečnost na růžovo). K vidění jsou výstavní ukázky nabízených skleníků nebo prakticky využívané skleníky, ve kterých se normálně pěstují rostliny (je samozřejmě mnohem lepší vidět skleník v reálném provozu než nablýskaný exponát na dvoře firmy). Seznámit se můžeme také přímo s výrobou skleníků. Pokud to máme k výrobci daleko, je osobní návštěva časově náročnou záležitostí. Nic nám ale nebrání udělat si celodenní rodinný výlet a spojit návštěvu u výrobce třeba s prohlídkou památek nebo přírody v okolním kraji (čas takto strávený s rodinou se nám vyplatí nejen kvůli výběru skleníku).
Vidět skleníky na vlastní oči je mnohem lepší, než si skleník vybírat jen podle fotografií nebo prospektu. To platí i pro výběr skleníku v hobby-marketu. Neměli bychom se spolehnout jen na sladké řeči odborně vyškolených prodavačů, ale vždy bychom měli dát přednost obchodu, kde si lze smontované skleníky doslova osahat. Jen tak si budeme moci ověřit jejich pevnost a odolnost. Zkusme se proto klidně „zavěsit“ pod střechu skleníku nebo se opřít o jeho bok. Můžeme si být jisti, že v praxi bude muset střecha skleníku unést daleko větší váhu sněhu, než je naše hmotnost, a také odolat většímu tlaku větru, než je tlak naší ruky. Samozřejmostí by mělo být vyzkoušení, jak lehce jdou otevírat a zavírat dveře a okna u skleníku. A nezapomeneme ani šlápnout na práh dveří (je s podivem, že někteří výrobci dokážou nabízet skleník, u kterého se po šlápnutí práh zdeformuje natolik, že nejdou zavřít dveře!).
Pozor na finty prodejců!
Kouzlo certifikátů: jedním ze způsobů, jak si prodejci získávají naši důvěru, jsou nejrůznější certifikáty – jakosti, životnosti, zdravotní nezávadnosti, nerozbitnosti… Certifikát by měl být něco jako záruka dané vlastnosti; bohužel to však často bývá pouhý cár papíru, který nám buď nic nezaručuje, nebo zaručuje něco, co by mělo být samozřejmé. Pokud při svém rozhodování chceme dát certifikátům nějakou váhu, měli bychom se určitě zajímat, co je v daném certifikátu napsáno (cože nám to ten výrobce vlastně zaručuje). Nespoléhejme se jen na ujištění prodejce nebo obecná slova v názvu certifikátu. Důležité také je, kdo onen zmiňovaný certifikát vydal. Určitě nestačí, že to byla nezávislá německá zkušebna (zřejmě bezejmenná, když její jméno chybí). To bychom si pak na nesrovnalosti certifikátu se skutečností mohli stěžovat leda tak na lampárně.
Klamavé fotografie: není tajemstvím, že člověk snáze uvěří tomu, co vidí na obrázku, než tomu, co je psáno. Toho se často zneužívá v reklamách. V inzerátu je sice správně napsáno, že velikost skleníku je 2×2 m, ale obrázek u inzerátu ukazuje skleník o velikosti 3×6 m. Lehce tak při prohlížení inzerátu nabydeme dojmu, že za uvedenou cenu si lze koupit krásný velký skleník. Mnozí prodejci jdou ale ještě dál a neštítí se lhát pomocí fotomontáží. Typické je například zmenšování postav a okolních předmětů na obrázku (pokud přepočítáme velikost postavy vzhledem ke skleníku, zjistíme, že postava z obrázku je buď trpaslík, nebo skleník je vysoký pět metrů).
Co je psáno, není vždy dáno: klamat se dá ale nejen obrázkem. I vhodně zvolený text může skrývat mnohé záludnosti. Pokud se například výrobce nechce chlubit tím, že jeho skleník je vyrobený z plechu, uvede, že se jedná o skleník s ocelovou konstrukcí. Navodí tím představu pevnosti ocele, a přitom vlastně nelže, protože plech je ocelový. Jen ta pevnost z našeho dojmu tam jaksi chybí. Také vhodné pojmenování typu skleníku nám dokáže vnutit rozdílnou představu o skutečnosti. Kdo z nás by hádal, že za typem 300×400 se skrývá skleník o velikosti 2×2 m?
I když by se po přečtení dvou dílů našeho článku mohlo někomu zdát, že na výběr skleníku je potřeba vysoká škola, není tomu tak. Úplně postačí zdravý selský rozum, abychom si od prodejců nenechali nakukat kdejakou ptákovinu. Vždyť investice, které dáváme do nákupu skleníku, nejsou zrovna malé, takže máme právo za své peníze požadovat od prodejců solidní přístup a s těmi nepoctivými se rychle rozloučit. Naštěstí existují i prodejci, kteří si své zákazníky hýčkají jako v bavlnce…
Autor příspěvku: Pavel Vondrák
RUBRIKY
