V roce 2009, kdy nemovitost Karel a Táňa Šerákovi v Neplachově na jihu Čech kupovali, se statek skládal z obytné části, hospodářských budov, betonových panelů na ploše dvora a kusu trávníku. Plot, který v současné době odděluje parcelu od sousedů vzadu, neexistoval. V roce 2010 následovala rekonstrukce obytné části a na jaře 2011 přišel na řadu dvůr…
Karel Šerák popisuje přestavbu následovně: „První věc, kterou jsme udělali, bylo vybourání podstatné části betonových panelů a oprava kanalizace. Plochu pod trávníkem i zatravňovacími dlaždicemi jsme pomocí těžké techniky vyhrabali zhruba do hloubky půl metru a na dno jako základ umístili zhutnělý štěrk. Na něj byla navezena lepší část vybagrované zeminy a nakonec, v profilu asi deseti centimetrů rozprostřena kvalitní ornice. Samostatnou kapitolou pak bylo vytvoření plochy s pojezdovými dlaždicemi. I když na většině podobných realizací vidíme řídký, nekvalitní a ,připálený´ trávník, tady je tomu jinak. Základem úspěchu je doslova mravenčí práce, kdy jsme do jednotlivých otvorů každé zatravňovací dlaždice ručně nasypali kvalitní zem, tu upěchovali a teprve do tohoto prostředí vysévali trvaní semeno. Neseli jsme tedy celoplošným rozhozem, jak se to většinou dělá, protože z této technologie vyplývá nerovnoměrnost porostu. My jsme raději poctivě oseli každé miniaturní políčko, což se nám následně vrátilo v podobě hustého a dobře zapojeného trávníku, který kryje zatravňovací dlažbu. A důležité je jistě i to, že každý den v létě zaléváme a několikrát do měsíce hnojíme.
Při vstupu do dvora procházíme kovanou brankou, kterou si nechala udělat Táňa podle svého vlastního návrhu od místního kováře. Je skrz ni vidět a kolemjdoucí tak mají možnost se dovnitř podívat. Dvůr před zraky kolemjdoucích neskrýváme, a pokud někdo zazvoní, rádi mu naši realizaci ukážeme. Z hlediska celkového uspořádání a filosofie jsme se rozhodli, že daný prostor pojmeme jako průnik české a japonské zahradní architektury. To proto, že máme k Japonsku blízko a jeho kulturu v širokém spektru obdivujeme.
Jako první nás při vstupu do dvora upoutá variace na malou japonskou zahrádku cuboniwa. Ta se nachází podobně jako ve své domovině na přísně ohraničeném prostoru a najdeme v ní kameny (symbolika hor), štěrkovou plochu znázorňující vodu nebo moře a do geometrických útvarů stříhané dřeviny. V tomto případě se jedná o meruzalku, dřišťál a tis upravované do polokulovitého tvaru. Podle našeho vnímání se dá říci, že vidíme miniaturní kopcovitou nebo horskou krajinu u jezera, která je ale vytvořena jen v symbolické rovině, náznakově. Zároveň je výrazným architektonickým prvkem, který již na první pohled upoutá a vyzývá návštěvníka jít dál a prohlédnout si i ostatní kompozice. Její součástí je také velmi členitý dominantní kámen, který představuje pohoří, na jehož úpatí je jako náznak nížinné vegetace přisazena okrasná travina.
Za malou asijskou zahrádkou cuboniwa vidíme miniaturní růžovou zahradu. Tu jsme záměrně založili u zdi verandy z toho důvodu, že stojí uprostřed plochy dvora, který v době květu celý rozsvítí. A protože naše růže od jara do podzimu nakvétají zářivými pastelovými barvami postupně, jedná se o okrasu celoroční. Základem záhonu je jeden velký keř přisazený ke zdi verandy, kolem něho jsou pak keříky nižší. Pokud by někoho zajímalo, o jaké odrůdy nebo kultivary se jedná, my to nevíme a ani to pro nás není důležité. Stačí, že se nám barevně a z hlediska velikosti květu růže líbily. K rostlinám máme vřelý vztah, některé pochází ze zahrady mého bratra, kde měly být zlikvidovány, jiné pak ze Švýcarska, kam rádi každý rok pracovně i za účelem rekreace jezdíme. Tam jsme získali od přátel řízky a růže si sami namnožili.
V návaznosti na růžovou zahradu je postavena malá kamenná zahrada, v níž kontrast a barevnost dotváří višeň, která má za úkol tento kout našeho dvora v čase jarního kvetení barevně ozvláštnit. Malá kamenná zahrada navazující na růžovou je klasickým suchým prvkem japonské zahradní architektury a jsou v ní osazeny zajímavě členité kameny z Bílinského potoka. Stejně jako v případě cuboniwy měly by i zde evokovat pohled na horskou krajinu, která vystupuje z rovinaté oblasti.
Pokud se vydáme od branky doleva, dostáváme se k malé vinici, která čítá všehovšudy dvě hlavy. Výhony jsou rozvedeny po zdi tak, aby k nim mohlo teplo a sluníčko. A opět v souladu s naší filozofií zde nemáme žádné věhlasné odrůdy, protože vinná réva pochází od mé sestry z Lounska. Sami jsme si ji namnožili a tak k ní máme, stejně jako k rodině mého sourozence, vřelý vztah. Z hlediska konzumního se jedná o sladké víno dozrávající kolem svatého Václava. Před vinnou révu je předsazena levandule. Na tomto místě ji máme nejen kvůli včelám, které následně opylují ovocné stromy, ale i proto, že se jedná o exponované slunné stanoviště, na kterém moc bylin neroste. Levanduli ale vyhovuje.
V těsném sousedství vinice je o stěnu opřena hrušeň. Další dřevinou na zdi bývalých hospodářských budov je broskev, která je stejně jako dvě předcházející dřeviny základem zahrady ovocné. Uspořádání do palmety je dáno ryze praktickými důvody, protože v tomto prostoru si nemůžeme dovolit pěstovat košaté stromy, byť malého růstu, třeba nějaké zákrsky.
Před touto ovocnou minizahrádkou najdeme japonskou šachovnicovou zahradu, což je velmi zajímavý okrasný prvek. Jsou zde tvarované dřišťály, plazivý skalník, najdeme tu i meruzalku a jeden tavolník. Tyto rostliny jsou stříhány do určitých výškově odlišných útvarů a výrazným okrasným prvkem jsou také dlaždice, které se v ploše střídají s mechem. I když se jedná o exponované stanoviště, tak mech, pokud pravidelně zaléváme, se na tomto místě udržet dá.
Další miniaturní realizací na našem venkovském dvoře je bonsajová zahrada. Sbírka jednoduchého uspořádání čítá celkem 35 stromů, kterým se věnuji již několik desítek let. V současné době zde máme jak klasické venkovní, tak i pokojové miniatury a nechybí ani tak zvané trávové bonsaje. Jednotlivé exponáty stojí na dřevěných policích podepřených pilíři z tvárnic ztraceného bednění a jsou ohraničené velkými kameny, samorosty a bambusem. Z hlediska druhové skladby se jedná o klasickou sbírku, která je podobná řadě jiných. Za bonsajemi je u stěny domu přisazená další broskev, která na jaře krásně kvete.
Mezi největší realizace našeho statkového dvora patří tzv. karesansui, suchá zenová zahrada. Ta se rozkládá podél plotu oddělujícího v zadní části náš pozemek od parcely souseda. Dělící zeď je jednoduchá, betonová, my jsem na ni, tak jak to bývá v Japonsku zvykem, umístili bambusové rohože. Na celé ploše tohoto u nás dosud netradičního typu zahrady je stržený drn, položená netkaná textilie a navezený štěrk střední zrnitosti. Kompozice je pak uspořádána tak, aby suchá plocha evokovala pohled na vodní hladinu se dvěma dominantními ostrovy. Laicky řečeno karesansui představuje krajinnou scenerii, v níž se miniaturizuje divoká japonská příroda někde na kraji moře nebo jezera.
Kromě netradičně uspořádané plochy venkovského dvora máme za domem ještě malou užitkovou zahradu, která už se pravidlům a filozofii venkovského uspořádání tolik nevymyká. Ale i přesto, že slouží převážně k pěstování zeleniny, bylin a ovoce, snažili jsme se ji navrhnout tak, aby byla nejen funkční, ale i zajímavá. Její zvláštností je malá „květinová horská louka“, kterou zde máme hlavně kvůli včelám. Směs, kterou je oseta, si můžete zakoupit ve specializovaných obchodech. Moje žena Táňa ji ale před několika léty dostala od známých řádových sester z Německa. Na jaře se zde objevují vlčí máky, součástí skladby rostlin je spousta chrp (růžová, fialová, modrá) a rostou tu i byliny, které ani neznám. Tato květinová louka kvete od jara po celé léto až do podzimu, je plná barev, vůní a života, který i na poměrně malé ploše reprezentuje hlavně hmyz – čmeláky, včely a další.
Vrátíme-li se zpátky na dvůr, vidíme, že jakousi kostrou, která spojuje jednotlivé dílčí realizace, jsou ovocné stromy. Ty podle nás do venkovského prostředí patří a v našich představách tvoří jakousi kostru všech vybudovaných zahrad. Důležitý je i pečlivě udržovaný trávník, který navozuje pocit hloubky a velikosti daného místa a několik architektonicky ideově rozdílných aranžmá vhodně spojuje. Jednotlivé kompozice mnohdy s nádechem exotiky po stranách dvora pak představují malé zahrady, které jsme chtěli do tohoto prostoru umístit s tím, že nemáme v úmyslu vytvořit ani klasickou jihočeskou zahradu, ani japonskou realizaci, která se nám ale velmi líbí. Stromy, jak jsem uvedl, jsou základem jihočeské venkovské ovocné zahrady, k níž patří i uvedený trávník a vše ostatní je snahou o citlivé zakomponování asijských prvků, které milujeme.
Stejně jako vše, i tato realizace se vyvíjí. Jednotlivé miniaturní zahrady už ale z hlediska umístění do prostoru a velikosti měnit nechceme, pouze je budeme udržovat a pěstovat do krásy. Proměnou tak projde jen místo vzadu vlevo vedle suché zahrady karesansui. Tam měl být původně bazén, který jsme ale nakonec zavrhli. Lepší bude pergola a na ni navazující posezení s letní kuchyní, kterou umístíme do části bývalé hospodářské budovy. A vedle garáže (vchod poblíž vinice) plánujeme i malé muzeum nebo galerii kamenů suiseki s prostory pro semináře a společné kamenářské dílny.
Netradiční uspořádání našeho dvora vychází ze skutečnosti, že se řadíme mezi venkovské obyvatele, kteří rádi zahradničí, rádi žijí venku, rádi něco pěstují a z toho, co získají, i rádi vaří. Zároveň se ale, protože hodně cestujeme, nebráníme novým pohledům na třeba i tradiční věci, mezi které vesnický statek a jeho dvůr určitě patří.“
Autor příspěvku: ing. Jan Stropnický
RUBRIKY
