Likéry z bylin, koření a ovoce provázejí člověka od středověku. Povzbuzovaly chuť k jídlu, ale také pomáhaly při nadýmání. Připravovali je mniši v klášterech i naše prababičky. Podle receptů předávaných generacemi se do výroby těch jednodušších můžeme pustit i my.
Princip výroby napovídá už samotný původ slova likér, který je odvozen z latinského liquifacere – rozpustit. Vynecháme složitější destilaci a zaměříme se pouze na studenou metodu. Jde v podstatě o maceraci bylin a koření, které se namáčí v alkoholu. Z receptů našich babiček vyčteme mnohé. Naši předkové uměli využívat síly přírody. Při pálení žáhy, zácpě, nadýmání nebo průjmu spoléhali na zelenou lékárnu. Mezi osvědčené léčivky při nadýmání patřil kmín. Heřmánek a meduňka zase zklidňovaly činnost žaludku a velmi dobře působily na zažívání. Předci nezůstali jen u odvarů a nálevů v podobě čajů. Hojně si podomácku vyráběli nejrůznější bylinné likéry. Doma po ruce mívali kmínku, anýzovku, ořechovku, které si můžeme zkusit vyrobit.
Předkům pomáhala meduňka i kmín: jedním z osvědčených likérů bývaly a jsou dodnes karmelitské kapky. Ty už v 17. století vyráběli z meduňky mniši z řádu karmelitánů. K výrobě používali sušenou meduňku, citronovou kůru, semena koriandru, nastrouhaný muškátový oříšek a skořicovou kůru. Vše drobně pokrájeli a týden nebo dva louhovali v ředěném lihu. Scezený výluh se užívá po vydatném jídle, anebo při zažívacích problémech. Nejvýše dvě lžíce denně.
Meduňku doporučoval už italský renesanční lékař a botanik Pietro Andrea Mattioli, který od roku 1554 působil v Praze na dvoře Rudolfa II. Léčil i neduhy Viléma z Rožmberka, který měl značně podlomené zdraví, ale vyhlášenou chuť k jídlu. Mattioli ve svém objemném herbáři tvrdil: „Melissa (meduňka) má znamenitou dobrou moc, kterou posiluje a občerstvuje srdce, zvláště když bývá trápeno času nočního, když se bouří a nedá spáti. Dobře slouží i studenému a vlhkému žaludku a téměř všem ostatním vnitřním orgánům. Melissa nadrobno rozsekaná a močená přes noc v dobrém bílém víně nebo v malvazu a vypálená pak ve skelném hemelínu, dává znamenitou vodu. Tato voda zahání i těžký tlak žaludku.“
Naše babičky a dědečkové nedali dopustit na anýzový likér, vyrobený ze semen anýzu, dalšího koření a bylin. Anýz se v přírodním léčitelství používá jako zklidňující prostředek při střevních problémech a nadýmání. Oblíbili si i kmínový likér. Kmín tlumí křeče a napomáhá k vylučování trávicích šťáv.
Chutný likér si připravíme pouze ze čtyř ingrediencí – kmínu (70 gramů), čistého lihu (1/2 l), krystalového cukru (1/2 kg) a vody (1 l). Nejprve rozdrtíme v hmoždíři kmín a nasypeme ho do čtvrt litru alkoholu. Láhev uzavřeme a necháme kmín týden louhovat. Pak svaříme cukr s vodou a sirup necháme vychladnout. Výluh kmínu přefiltrujeme například přes filtr do kávovaru na překapávanou kávu a čistý macarát vlijeme do sirupu. Přidáme zbylý čtvrt litru čistého alkoholu a vše zamícháme. Lijeme do lahví, které dobře zazátkujeme.
Ořechovka podle Sandtnerové: své místo mezi domácími likéry má dodnes ořechovka. Nezralé vlašské ořechy pro posílení žaludku doporučoval i Mattioli. Radil trhat ořechy v červnu, dokud jsou měkké a nedozrálé. „Kolem sv. Jana natrhej nové vlašské ořechy. Propíchni je křížem malou jehlou, oloupej z nich zevní hořkou kůru a moč je sedm až deset dní v čerstvé vodě studniční, až zmizí jejich hořkost. Pak je přistav na malý oheň do mírného varu, až zkřehnou, nesmí však docela změknouti, a pak je vysuš na řešetu. Dírky pak prostrč skořicí, hřebíčky a pomerančovými kůrkami a vlej na ně cukr svařený do hustoty. Dávají se obyčejně s ovocem na koláče. Posilují zažívání, zahřívají všechny vnitřní orgány a brání výparům vystupovati vzhůru.“ Zatímco Mattioli doporučoval nezralé ořechy „zadělat“ do cukru a medu, naše babičky louhovaly ořechy v lihu.
Recept na ořechový likér najdeme i v kuchařské knize Marie Janků – Sandtnerové (1885-1946), vyhlášené autorky kuchařek a propagátorky zdravé výživy. „Nezralé ořechy rozkrájíme, namočíme je do vody do druhého dne. Potom vodu slijeme, ořechy dáme do láhve, nalijeme na ně dobrou žitnou kořalku neb čistý líh (1 l), načež láhev postavíme na slunné místo a necháme státi 30 dní. Potom kořalku slijeme do jiné láhve a zatím uschováme. Na ořechy nalijeme čistou žitnou kořalku (1/8 l) a čistý líh (1/4 l), přidáme celý hřebíček (5 ks), kousek celé skořice, v cukru naloženou pomerančovou kůru a ve vodě (1/2 l) povařený cukr (1/2 kg). Láhev s ořechy postavíme opět na slunné místo na 14 dní. Konečně kořalku s ořechů slijeme, přilijeme do ní uschovanou kořalku, obě dohromady promícháme, přecedíme čistým plátnem, nalijeme do lahví, zazátkujeme, zapečetíme a uschováme.“ Dodejme, že ořechy musí být tak měkké, aby se daly propíchnout špejlí nebo sirkou. Potřebujeme 1,2 kilogramu nezralých ořechů, což představuje zhruba třicet ořechů. Záleží na jejich velikosti. Ořechy krájíme raději v rukavicích, protože barví.
Kromě ořechů naši předci využívali i všude dostupného černého bezu. Na zahřátí v zimě mívali bezinkový likér a pro děti bezalkoholovou variantu v podobě sirupu.
Text: Stanislava Neradová
RUBRIKY
